Na čem se chodilo zakládat zvěři i v těch největších sněhách?

Musím napsat aspoň jeden příspěvek zcela prostý čehokoliv o mém bytu, protože se bojím, že ho začnou cestovky brzo nabízet eskymákům jako letní dovolenou.

Pamatujete si, co jste dělali před tři a dvaceti lety? Já jsem si vzpomněl o víkendu – to jsem stál naposledy na běžkách. Boty z nevydělané kůže, které dělaly puchýře na každé plošce kůže, která se jich dotýkala. Vepředu byl jakýsi kožený lalok, který se měl upevnit do železných čelistí vázání, které nebylo z nejsložitějších a matně si vybavuju, že nejsložitější částí, která byla kruciální a jejíž ztráta se rovnala konci výletu, byla pružina.

Výhodou sice byl to, že kteroukoli závadu dokázal opravit náhodný kolemjdoucí pouze za použití zmrzlého rampouchu, nevýhodou to, že dětské prstíky často nedokázaly dopnout vázání dostatečně a nohy pak v lyžích nedržely. Nebylo to hezké období. V cílové rovince závodu mi lyže vypla čtyřikrát a hrozilo dokonce to, že mě předběhne obleva.

Proto jsem na běžky zanevřel a stal jsem se pouze pasivním televizním pozorovatelem. Až do víkendu, kdy jsem usoudil, že cokoliv při čem se zahřeju i v minus patnácti, by se mi mohlo někdy v budoucnu hodit. Naštěstí od té doby pokročila technika mílovými kroky, takže boty byly pohodlné, vázání se jen tak zacvaklo, prostě pohoda.

Jen ty lyže zůstaly stejně tenké a neprakticky dlouhé... Ale co, co se člověk naučí, tak prostě nezapomíná. To je jak jízda na kole. Tyto a podobné věty jsem si musel vyslechnout a jelo se. První pád ještě skoro bez lyží nevěstil nic dobrého, ale k překvapení všech zúčastněných to docela šlo. Jsou tam samozřejjmě věci, které musím zlepšit, jako je délka skluzu, synchron rukou a nohou, dýchání...

Ale nejvíc ze všeho musím vyřešit to, abych nepadal pořád jen na levou stranu.

Bolí to pořád.

linkuj.cz vybrali.sme.sk